Životopis genmjr. Irvinga

genmjr. let. v. v. Jan Roman   I R V I N G

(nar. 7. 3. 1915 v Lisově u Stoda, okr. Plzeň-jih, † 24. 4. 1997 v Praze)

Narodil se v malém domečku čp. 15 v Lisově u Stoda, které bylo současně jediným českým stavením mezi německými. Od svých 3 let však již vyrůstal v Úhercích, neboť jeho maminka v obci pracovala u sedláka a nevlastní otec (Janův zahynul v bojích 1. sv. války) jako horník v dolech ve Zbůchu i v Tlučné (důl Krimich), kde setrval až do důchodu. Zde si rodina svépomocí postupně vybudovala domek čp. 60 (nyní E 11 na Hlavní ul.) a za obcí v tzv. Sucháni obstarala také malá políčka pro skromnou obživu.

Jan navštěvoval nejprve obecnou školu ve Zbůchu, pak měšťanku v Nýřanech a posléze se vyučil strojním zámečníkem. V r. 1931 pak následovalo studium na střední průmyslové škole v Plzni. Přitom již začal navštěvovat Západočeský aeroklub v Plzni na Borech a současně se snažil svou pomocí ve zbůšském dole dorovnávat finanční újmu poté, co byl jeho nevlastní otec spolu s dalšími těžce zraněn po závalu. Příliš volného času mu tedy nezbývalo, nicméně aktivně se zapojoval i do činnosti skauta a kromě toho miloval i práci se dřevem a vyřezávání.

V letech 1934-1935absolvoval Vojenské letecké učiliště v Prostějově, které opustil s průkazem vojenského letce ČSR ev. č. 1068 a s hodností četaře-polního pilota. Toužil se stát stíhačem, ale byl přeřazen k 1. zpravodajské letce 1. leteckého pluku TGM v Praze-Kbelích. V době květnové mobilizace v r. 1938 létal s Š-328 na letišti Plzeň-Bory a jím získané zpravodajské informace o pohybu německých vojsk byly opakovaně oceňovány udělením pochvalných uznání.

polovina 30. let – na letišti Bory u letadla Letov Š-328

Po Mnichovské dohodě a odtržení čs. pohraničí se jeho letka stěhuje do Prahy. Po neblahých událostech spojených s Mnichovskou dohodou ze dne 29. 9. 1938 se jeho letka stěhuje do Prahy. Po následné okupaci německými vojsky dne 15. 3. 1939, kdy vznikl Protektorát Čechy & Morava, nastává konec čs. letectva a četař Irving je se všemi demobilizován. Po rozpuštění leteckých pluků za dramatických okolností začátkem května téhož roku prchá za hranice. Ilegálně překračuje polské hranice a vstupuje do čs. vojenské skupiny tvořené ve sběrném táboře v Malých Bronowicích. Koncem července 1939 odjíždí lodí »Chrobry« ze Gdyně do Bologne a 1. srpna vlakem do Paříže. Zde se hlásí k letectvu, které jej sice přijme, ovšem za podmínky závazného slibu pětileté služby v Cizinecké legii. Až po 3. září 1939 je přeložen k letectvu na základnu v Toulouse, kde létá s dvouplošníkem Potez-25 a po výcviku s MB-200 je v dubnu 1940 přidělen k operační skupině GR 21, s níž se v rámci Bitvy o Francii zúčastňuje bombardování německých pancéřových jednotek. Operační činnost končí 18. 6. 1940 poté, co Francie kapitulovala. Čekal jej další, doslova dobrodružný útěk s cílem dostat se do Anglie. Marně čs. letci čekali na nějaké rozkazy k odletu či odvetné operaci vůči nepříteli. Francouzské velení jako mávnutím proutku bleskově zmizelo z letiště a oni zůstali bez rozkazů, opuštěni a napospas osudu.

Rok 1937 – u letadla Avia B-534 1. Letecký pluk TGM v Praze-Kbelích
a akce »1000 pilotů pro republiku«

Jan Irving se spolu s několika kamarády a kolegy (Otto Smikem, Karlem Žantou a Aloisem Kedou) rozhodli prchnout. V úletu jim s odjištěnou pistolí chtěl zabránit čs. vyšší důstojník a pilot Josef Jaške s tím, že budou-li chtít nedovoleně opustit letiště, zastřelí je. Irving jej byl nucen inzultovat a nikdy mu toto zrádné chování neodpustil. Bez navigačních pomůcek až ve vzduchu zjistil, že se špetkou zbývajícího benzínu do Anglie doletět nemohou, proto letadlo stočil na jihovýchod – do Jugoslávie. Nad Pádskou nížinou se však dostali pod bedlivé zraky italských dělostřelců, byli zasaženi a Irving stroj jen silou vůle a za pomoci modliteb jen tak tak dotáhl na letiště v Niš u Zábřehu, kde letadlo zůstalo. Azyl a téměř rodinné zázemí pak našel u rodiny Kandičových, s nimiž udržoval písemný styk až do skonu pí. Kandičové v 80. letech, jíž v Jugoslávii říkal »maminko«, neboť se tak k němu chovala a navíc prý té jeho byla velmi podobná. Když se dozvěděl, že zradou kohosi jej hledá gestapo, byl nucen opět prchnout. Za pomoci českých krajanů mu byl umožněn ilegální útěk – zachycen za svůj opasek na spodku železničního vagonu v noci přejel přes Řecko do tureckého Istanbulu. Odtud se lodí dostal do Palestiny, kde byl zařazen k 11. čs. pěšímu pluku-Východnímu v Jerichu pod velením plk. Klapálka. Po své anabázi v Palestině, kde prodělal i několik těžkých žloutenek a infekcí z pokousání štíry, pak podnikl svou nejdelší cestu lodí kolem celé Afriky, aby dne 21. 5. 1941 konečně přistál u liverpoolských břehů Anglie.

Znovu se hlásí ke stíhačům, ovšem jako zkušený bombardovací pilot byl zařazen ke slavné 311. čs. bombardovací peruti RAF, v jejímž rámci po přeškolení na dvoumotorové Wellingtony zahájil svou další bojovou činnost. Zúčastnil se mnoha bombardovacích ofenziv nad nepřátelskými územími, kde likvidoval významné průmyslové objekty a přístavy. Na jaře 1943 byla činnost 311. perutě převedena pod Coastal Command – Pobřežní velitelství, které se po přeškolení na 4-motorové B-24 Liberatory v souvislosti s Bitvou o Atlantik zaměřilo na patroly nad Kanálem La Manche i Biskajským zálivem, zneškodňování nepřátelských ponorek i plavidel a zároveň spolu s ostatními sloužilo jako ochrana zásobovacích konvojů z USA pro obyvatelstvo i armádu V. Británie. Na své konto bojových úspěchů si Irving se svou posádkou připsal 4 potopené ponorky a několik dalších poškození.

V polovině roku 1944 byl F/O Irving převelen ke 111. OTU v Nassau na Bahamských ostrovech, kde s několika dalšími, speciálně vybranými českými letci a svými druhy působil jako instruktor spojeneckých posádek určených nejen pro invazi do Normandie. Na letišti Windsor Field nováčkům-žákům při jejich výcviku ve vzduchu předváděl doslova kouzla s mohutným čtyřmotorovým Liberatorem vč. akrobacie a postupného vypínání motorů za letu. Do konce války však ještě absolvoval 9 operačních letů s anglickými posádkami proti německým ponorkám v Mexickém zálivu a kolem Bahamských ostrovů. Svou šestiletou cestu za svobodou ukončil 25. srpna 1945 přistáním v Ruzyni, kdy se spolu s kamarády-letci vrátil do vlasti. Jeho operační deník, který celý život opatroval, sděluje fakta o vykonání největšího počtu úkolových operačních letů ze všech čs. letců 2. sv. války.

Rok 1972 – po více jak 2-letém soudním procesu
s ČSA opět létá, byť stále jako 2. pilot (viz
,,pouhé“ 3 prýmky na uniformě)

Nechal se demobilizovat, aby pomohl s obnovou Čs. aerolinií, jejich chodu, pravidelné dopravy i rozšiřováním o nové linky. Ve volném čase se často vracel k rodičům a přátelům do Úherců. Na pozemku bývalého německého ženského tábora mj. odkoupil jednu z dřevěných budov, kterou zařídil jako skautskou klubovnu a svými získanými skautskými zkušenostmi z doby 1. republiky i prožitou válkou pomáhal nastupující poválečné generaci mládeže s výchovou a vštěpováním skautských zásad i masarykovských ideí. I jeho však brzy postihl osud západního letce – čekalo jej opakované věznění a v průběhu dlouholeté totality neustálé šikanování a perzekuce jeho i rodiny, což zanechalo následky v celkovém rodinném soužití.

K první částečné rehabilitaci došlo v r. 1964, v r. 1968 v rámci tzv. Pražského jara je mu udělen čestný titul »Zasloužilý vojenský letec« a opět se smí vrátit k létání jako pilot ČSA, byť v roli 2. pilota. Svůj poslední let (už opět jako právoplatný kapitán) na dopravní IL-14 absolvoval v roce 1977, ve svých 62 letech! V roce 1990 byl povýšen do hodnosti plukovníka, 8. 2. 1995 prostřednictvím francouzského vojenského attaché v Praze vyznamenán »Národním řádem Francie s titulem Rytíře«, a to na návrhtehdejšího prezidenta Mitteranda. V květnu téhož roku byl povýšen do hodnosti generálmajora a v srpnu 1995 mu bylo Obcí Úherce uděleno i čestné občanství.

Útrapy války, věznění, ale i dlouhotrvající boj o přežívání v době totality se výrazně podepsaly na jeho zdravotním stavu a Jan Irving po dlouhé těžké nemoci zemřel v Praze dne 24. 4. 1997 ve věku 82 let.

Dne 6. 5. 2000 mu byla na rodném domě v Lisově odhalena pamětní deska. Tento akt si však rovněž vyžádali i úherečtí občané (za pomoci dobrovolné sbírky), což se podařilo uskutečnit o rok později – dne 19. května.

Vyznamenání a řády:

Během války:

Rok 1977 – před posledním startem s IL-14
(už jako kapitán)

4 x »Československý válečný kříž 1939-1945«
3 x Československá »Medaile za chrabrost«
1 x Československá medaile »Za zásluhy ČSA« I. stupně
1 x Pamětní medaile čs. zahraniční armády (se štítky F a VB)
1 x francouzský kříž »Croix de Guerre«
1 x britská hvězda za službu ve V. Británii »The 1939-1945 Star«
1 x britská let. hvězda za činnost nad Evropou »Air Crew Europe Star«
2 x britská hvězda za činnost v Bitvě o Atlantik »Atlantic Star«
1 x britská hvězda za činnost v Africe »Africa Star«
1 x britská válečná medaile »War Medal«

Po válce:

1 x kříž polských ozbrojených sil na Západě
1 x francouzský kříž »Croix Pro Audacia«
titul »Zasloužilý vojenský letec ČSSR« s pilotním odznakem (1968)
1 x francouzská pamětní medaile za kampaň v Normandii (1994)
1 x Národní řád Francie s titulem Rytíře – »Ordre National du Merite« ve stupni »Chevalier« (1995)
1 x »Medaile za hrdinství« (1997)

TAXMENI – Hallo, Mr. Irving