aneb Osudný den 26. 2. 2008
dostala až na podzim poté, co policie ze získaných materiálů z kanceláří mohla činit potřeb-
né úkony a po dopadení ji vzít do vazby. Proto i tento článek vyšel až v listopadu 2008.
Iveta trávila dva týdny v Úhercích, protože si potřebovala dát oraz. Jednak za sebou měla dost náročné šoky zapříčiněné podvodným jednáním její předchozí zaměstnavatelky, která si ve své advokátní kanceláři, kde Ivet byla vedoucí kanceláře, učinila z mnoha klientů výnosný byznys. Falšovala mnohé dokumenty, podvedla i Ivetu samotnou a dostala ji do maléru se škodou mnoha desítek tisíc korun. Díky tomu, že měla v advokacii dlouholetou praxi, instinktivně vytušila, že v chodu kanceláře není něco v pořádku a systematicky, ba až konspiračně spolu s kolegy (hlavně s jedním z nich, který byl také bývalý voják – mjr. v. v., takže si velmi rozuměli), pracovali na rozkrytí oněch podvodů. Už proto, že během následujících měsíců všichni zůstali totálně bez výplat.
Její kolegové z nakladatelství, s nimiž dlouhá léta spolupracovala na vydávání jejich knih (u vojenské literatury Iveta dělala navíc i odborné posudky při chybných překladech), ji za této situace dohodili jiné zaměstnání, kam měla nastoupit v březnu. Byla to vysněná práce, protože by v podstatě vykonávala pomocnou administrativu pro účetní tohoto vydavatelství a zároveň doma dál pracovala coby OSVČ na chystaných knihách pro vydání právě od tohoto nakladatelství, čímž by se krásně propojily obě její práce bez nutnosti po zaměstnání kamkoli jinam docházet.
Než však kolegové ve firmě AURIGA CZ stačili sami něco podniknout, události dostaly rázný spád, který vyvrcholil návštěvou správce domu do kanceláří s příkazem vše ihned vyklidit a za pomoci notáře zapečetit vstup. Byl to fofr – Iveta s ostatními si sotva stačili zabalit své osobní věci a už všichni stáli bezmocně před kancelářemi a nevěděli, co bude dál. Milá šéfová Sandra Slobodová mezitím úspěšně zdrhla a po dlouhou dobu se ukrývala jak před policií, tak i podvedenými klienty.1-2)
Iveta děkovala své prozíravosti ve věci předjednaného nového zaměstnání a tak již stejně dál neřešitelnou situaci v chodu firmy pustila z hlavy a spolu s přítelem odjeli na venkov. Mezitím se z onoho průšvihu stala v médiích dost propíraná velká kauza, dokonce to tehdy jako reportáž proběhlo i na Nově v pořadu »Na vlastní oči«.
Ivet se však potřebovala oklepat a nabrat sílu i proto, že ve spolupráci s jinými kolegy už byla téměř před koncem velmi náročných příprav na zajištění veteránské mise v Libyi a Egyptu v rámci 65. výročí bojů čs. vojáků u Tobrúku a El-Alameinu. Měla na to předjednány peníze od sponzorů, aby si to ona, nejbližší kolegové, ale hlavně veteráni nemuseli nic platit ze svého (náklad na 1 os. činil cca 45.000,– Kč), dohodla i tv štáb České televize, který plánoval točit průběžné reportáže do tv zpráv, následně ,,Objektiv“ a na závěr měl vzniknout velký vzpomínkový dokument. Režisér Václav Marhoul nezávisle na tom plánoval slavnostní premiéru svého nového filmu »Tobruk« a s Ivetou se dohodli na společném nápadu, že se datum premiéry naplánuje tak, aby už všichni byli z mise doma a pokud by televize stačila udělat i ten dokument, pustil by se s velkou slávou na začátku této premiéry coby úvod. Celkově to tedy vypadalo naprosto fantasticky!
Jak vidno, Iveta měla úžasně rozjetou budoucnost i kariéru a na své by si přišlo i to její militarácké srdce. Projektu s Libyí opět s maximálním úsilím a po práci probděnými nocemi věnovala mnoho týdnů příprav, studia historie i zpracovávání podkladů tak, aby výsledek měl nejen hlavu a patu, ale i patřičnou reprezentativní úroveň tak, jak na to byla zvyklá. Proto do toho znovu dala celou svou duši stejně, jako tomu bylo u jí v minulosti uskutečněných vojenských výročních akcí. Navíc se do Libye moc těšila. Nejen proto, že s většinou účastníků i s veterány samotnými se znala.
A pak nastal onen dramatický osudný den 26. 2. 2008, kdy to vůbec nevypadalo na nějaký malér. Svítilo sluníčko, silnice byly suché a teplota už třetí den dosahovala krásných téměř 20°C. Naše Ivet se po prvních předjarních, už v minulých dnech po zimě šťastně najetých celkem asi 140 km odpoledne vracela s jejím tehdejším přítelem Lukášem na své milované motorce z návštěvy u jejích příbuzných na Domažlicku. Už byla téměř před obcí a pomalu, opatrně se stáčela doleva k poslední odbočce. Ve zpětném zrcátku spatřila daleko za sebou automobil – byl teprve těsně za hranicí Zbůchu. Přesto však o to dříve pro jistotu dávala světelné znamení, že bude odbočovat, protože automobil se velmi rychle blížil. Ani včasný ,,blinkr“ nebyl však už nic platný. Řidič se řítil dál, na rovné silnici řízení nevěnoval pozornost a naopak si povídal s dalšími třemi spolucestujícími v autě (nebo možná telefonoval!), protože Ivetu zaregistroval příliš pozdě. Šlo o nepozorného 20-tiletého Rumuna, který se lekl, dupl prudce na brzdy, čímž se mu za hlasitého hvízdání pneumatik po silnici tzv. ,,kousla“ kola. Vůz se stal neovladatelným, z pravého pruhu byl ,,vhozen“ do toho levého, kde už byla Ivet v odbočení a pak už se jen ozvala prudká rána. Lukáše to vystřelilo dozadu, Ivetu zase dopředu a ona i s těžkou motorkou neplánovaně překonala freestylový rekord letu vzduchem. Pak nastalo dlouhé ticho.
Dva kamarádi od Rumuna se jakoby nic vydali pěšky zpět do Zbůchu a otřesený řidič i Lukáš, který se naštěstí záhy postavil na nohy, začali hledat Ivetu, která kamsi odlétla a hlavně volat záchranku. A pak nastalo temno, které v podstatě trvá dodnes. Ze vzpomínkové mise v Libyi pochopitelně sešlo, přestože se kvůli zraněním Ivety posunul termín o půl roku. I to však bylo příliš málo na to, aby se stačila dát do pořádku. Představa, že po několika hodinách v letadle pak s ostatními bude absolvovat ještě téměř 2.000 km pouští byla zkrátka nemyslitelná a nemožná. Dosud bojuje o celkové přežití a existenci, spolu s námi a jejím skvělým advokátem se rveme o oprávněnou náhradu škody na zdraví a dalších újmách od pojišťovny viníka nehody a spolu ruku v ruce na to navázaly další peripetie. Jen proto, že se pojišťovně viníka nechce platit.
My však věříme, že Spravedlnost zvítězí! Nejen vůči Ivetě samotné, ale že rovněž kromě jiných úkolů splníme i ten spočívající v realizaci přání pana generála Irvinga, které má Iveta ve svém srdci coby poslání – vybudovat ze všech úžasných památek, které po něm pečlivě opatruje, krásné ,,živé“ muzeum. Aby ke každému, kdo jej pak navštíví, promlouvalo stejně silně, jako už nyní promlouvá k nám a vůbec ke všem, kteří tam jezdí.
K Lukášově údivu přijela ta samá paní doktorka, která předtím dorazila už k nehodě. Jak ho prý uviděla, jen řekla: »Proboha, to jste zase vy?! Nic mi nemusíte říkat, je to jasné. Jedem a fofrem!« A tak se celé lékařské martýrium a ,,procedury“ od sanitky po JIP, ARO, CT a bůhví co ještě, absolvovalo znovu. Zatímco Ivet nevěděla o světě a duchem byla kdesi ,,na druhé straně“, lékaři s ní měli plné ruce práce a v potu tváře bojovali za ni. (Často od té doby říká, že kdyby věděla, co vše bude následovat, ani by se nesnažila probudit! )
