A tady to všechno zlé začalo…

aneb Osudný den 26. 2. 2008

Vzhledem k tomu, že Sandra byla dlouhé měsíce na útěku, její kauza se na veřejnost
dostala až na podzim poté, co policie ze získaných materiálů z kanceláří mohla činit potřeb-
né úkony a po dopadení ji vzít do vazby. Proto i tento článek vyšel až v listopadu 2008.

Iveta trávila dva týdny v Úhercích, protože si potřebovala dát oraz. Jednak za sebou měla dost náročné šoky zapříčiněné podvodným jednáním její předchozí zaměstnavatelky, která si ve své advokátní kanceláři, kde Ivet byla vedoucí kanceláře, učinila z mnoha klientů výnosný byznys. Falšovala mnohé dokumenty, podvedla i Ivetu samotnou a dostala ji do maléru se škodou mnoha desítek tisíc korun. Díky tomu, že měla v advokacii dlouholetou praxi, instinktivně vytušila, že v chodu kanceláře není něco v pořádku a systematicky, ba až konspiračně spolu s kolegy (hlavně s jedním z nich, který byl také bývalý voják – mjr. v. v., takže si velmi rozuměli), pracovali na rozkrytí oněch podvodů. Už proto, že během následujících měsíců všichni zůstali totálně bez výplat.

Její kolegové z nakladatelství, s nimiž dlouhá léta spolupracovala na vydávání jejich knih (u vojenské literatury Iveta dělala navíc i odborné posudky při chybných překladech), ji za této situace dohodili jiné zaměstnání, kam měla nastoupit v březnu. Byla to vysněná práce, protože by v podstatě vykonávala pomocnou administrativu pro účetní tohoto vydavatelství a zároveň doma dál pracovala coby OSVČ na chystaných knihách pro vydání právě od tohoto nakladatelství, čímž by se krásně propojily obě její práce bez nutnosti po zaměstnání kamkoli jinam docházet.

Než však kolegové ve firmě AURIGA CZ stačili sami něco podniknout, události dostaly rázný spád, který vyvrcholil návštěvou správce domu do kanceláří s příkazem vše ihned vyklidit a za pomoci notáře zapečetit vstup. Byl to fofr – Iveta s ostatními si sotva stačili zabalit své osobní věci a už všichni stáli bezmocně před kancelářemi a nevěděli, co bude dál. Milá šéfová Sandra Slobodová mezitím úspěšně zdrhla a po dlouhou dobu se ukrývala jak před policií, tak i podvedenými klienty.1-2)

Iveta děkovala své prozíravosti ve věci předjednaného nového zaměstnání a tak již stejně dál neřešitelnou situaci v chodu firmy pustila z hlavy a spolu s přítelem odjeli na venkov. Mezitím se z onoho průšvihu stala v médiích dost propíraná velká kauza, dokonce to tehdy jako reportáž proběhlo i na Nově v pořadu »Na vlastní oči«.

Ivet se však potřebovala oklepat a nabrat sílu i proto, že ve spolupráci s jinými kolegy už byla téměř před koncem velmi náročných příprav na zajištění veteránské mise v Libyi a Egyptu v rámci 65. výročí bojů čs. vojáků u Tobrúku a El-Alameinu. Měla na to předjednány peníze od sponzorů, aby si to ona, nejbližší kolegové, ale hlavně veteráni nemuseli nic platit ze svého (náklad na 1 os. činil cca 45.000,– Kč), dohodla i tv štáb České televize, který plánoval točit průběžné reportáže do tv zpráv, následně ,,Objektiv“ a na závěr měl vzniknout velký vzpomínkový dokument. Režisér Václav Marhoul nezávisle na tom plánoval slavnostní premiéru svého nového filmu »Tobruk« a s Ivetou se dohodli na společném nápadu, že se datum premiéry naplánuje tak, aby už všichni byli z mise doma a pokud by televize stačila udělat i ten dokument, pustil by se s velkou slávou na začátku této premiéry coby úvod. Celkově to tedy vypadalo naprosto fantasticky!

Jak vidno, Iveta měla úžasně rozjetou budoucnost i kariéru a na své by si přišlo i to její militarácké srdce. Projektu s Libyí opět s maximálním úsilím a po práci probděnými nocemi věnovala mnoho týdnů příprav, studia historie i zpracovávání podkladů tak, aby výsledek měl nejen hlavu a patu, ale i patřičnou reprezentativní úroveň tak, jak na to byla zvyklá. Proto do toho znovu dala celou svou duši stejně, jako tomu bylo u jí v minulosti uskutečněných vojenských výročních akcí. Navíc se do Libye moc těšila. Nejen proto, že s většinou účastníků i s veterány samotnými se znala.

A pak nastal onen dramatický osudný den 26. 2. 2008, kdy to vůbec nevypadalo na nějaký malér. Svítilo sluníčko, silnice byly suché a teplota už třetí den dosahovala krásných téměř 20°C. Naše Ivet se po prvních předjarních, už v minulých dnech po zimě šťastně najetých celkem asi 140 km odpoledne vracela s jejím tehdejším přítelem Lukášem na své milované motorce z návštěvy u jejích příbuzných na Domažlicku. Už byla téměř před obcí a pomalu, opatrně se stáčela doleva k poslední odbočce. Ve zpětném zrcátku spatřila daleko za sebou automobil – byl teprve těsně za hranicí Zbůchu. Přesto však o to dříve pro jistotu dávala světelné znamení, že bude odbočovat, protože automobil se velmi rychle blížil. Ani včasný ,,blinkr“ nebyl však už nic platný. Řidič se řítil dál, na rovné silnici řízení nevěnoval pozornost a naopak si povídal s dalšími třemi spolucestujícími v autě (nebo možná telefonoval!), protože Ivetu zaregistroval příliš pozdě. Šlo o nepozorného 20-tiletého Rumuna, který se lekl, dupl prudce na brzdy, čímž se mu za hlasitého hvízdání pneumatik po silnici  tzv. ,,kousla“ kola. Vůz se stal neovladatelným, z pravého pruhu byl ,,vhozen“ do toho levého, kde už byla Ivet v odbočení a pak už se jen ozvala prudká rána. Lukáše to vystřelilo dozadu, Ivetu zase dopředu a ona i s těžkou motorkou neplánovaně překonala freestylový rekord letu vzduchem. Pak nastalo dlouhé ticho.

Dva kamarádi od Rumuna se jakoby nic vydali pěšky zpět do Zbůchu a otřesený řidič i Lukáš, který se naštěstí záhy postavil na nohy, začali hledat Ivetu, která kamsi odlétla a hlavně volat záchranku. A pak nastalo temno, které v podstatě trvá dodnes. Ze vzpomínkové mise v Libyi pochopitelně sešlo, přestože se kvůli zraněním Ivety posunul termín o půl roku. I to však bylo příliš málo na to, aby se stačila dát do pořádku. Představa, že po několika hodinách v letadle pak s ostatními bude absolvovat ještě téměř 2.000 km pouští byla zkrátka nemyslitelná a nemožná. Dosud bojuje o celkové přežití a existenci, spolu s námi a jejím skvělým advokátem se rveme o oprávněnou náhradu škody na zdraví a dalších újmách od pojišťovny viníka nehody a spolu ruku v ruce na to navázaly další peripetie. Jen proto, že se pojišťovně viníka nechce platit.

My však věříme, že Spravedlnost zvítězí! Nejen vůči Ivetě samotné, ale že rovněž kromě jiných úkolů splníme i ten spočívající v realizaci přání pana generála Irvinga, které má Iveta ve svém srdci coby poslání – vybudovat ze všech úžasných památek, které po něm pečlivě opatruje, krásné ,,živé“ muzeum. Aby ke každému, kdo jej pak navštíví, promlouvalo stejně silně, jako už nyní promlouvá k nám a vůbec ke všem, kteří tam jezdí.

Že to byl skutečně silný náraz, dokládá velká vzdálenost motorky od auta, zatímco Ivet byla ještě někde mnohem dál poté, co po letu vzduchem dopadla na zem. Jak víme, nejvíce ji u srdce bolela zničená letecká airbrush, kde na nádrži měla vymalované tátovo letadlo, aby typově sedělo ke zn. motorky (Marauder = B-26). I proto si ji před lety vlastně koupila a 6 let v rámci leasingu poctivě splácela.
Snímky ukazují druhou Ivetinu bolest na srdci – kompletně zničený ,,zadek“ mašiny. Copak ten se dal opravit, ale pamětní samolepky ze všech za ta léta absolvovaných motosrazů byly nenávratně zničené. Stejně tak ty, co byly nalepené na předním světle a tachometru.
Ivetina helma dopadla ještě jakž takž, ale ta pro spolujezdce je rovněž nenávratně zničená a má ji v domečku na polici jako trvalé memento, takže každému, kdo tam přijde, ,,křičí“ do éteru, aby se už – sakra – něco dobrého stalo a to zlé odkráčelo do věčných lovišť.
Policejní inspektor po uzavření spisu mezi řečí konstatoval, že to, že Ivet měla tak silnou motorku (800 ccm3), jí i Lukášovi vlastně zachránilo život. Být to prý slabší kubatura, byli by oba mrtví. Že to ale byla šlupka jako hrom, dokazuje zničený vůz toho Rumuna. Motorka jej v té síle nárazu de facto přepůlila a Lukáš ho ještě ,,dodělal“ tím, že při nárazu, kdy jej to vymrštilo dozadu, mu hlavou prorazil čelní sklo. Proto ,,integrálka“ dopadla tak, jak dopadla.
Samotný úder ovšem přišel ještě o mnoho metrů dříve, než jak pak auto po dobrždění zůstalo stát (viz foto č. 3). Že řidič skutečně nedával pozor, povídal si s kamarády v autě a koukal přitom bůhvíkam, jen ne na silnici před sebe, dokazuje i tato fotka, která mapuje silnou a dlouhou brzdnou dráhu, kterou lemuje kapalina z proraženého chladiče.
Takhle si Ivetu po první hospitalizaci zvěčnili kluci z Úherců, kteří pro ni i s Lukášem přijeli do nemocnice, aby ji odvezli domů.
To už je doma (na chaloupce v Úhercích) těsně po příjezdu. Do Prahy by s ohledem na vážný stav stejně převoz ,,nedala“. Nechodila a navíc v pražském bytě měla 10 schodů do postele. Tím to tedy bylo vyřešené. Na fotce je vidět, jak má nateklou hlavu (+ otok mozku) a ještě uvnitř plnou krevních sraženin. Fraktury lebky na několika místech tomu také moc nepřidávají a ani ,,make-up“ coby bonus v podobě ,,lesní barvy“ v obličeji.
Ukrutné bolesti hlavy i celého těla, téměř totální slepota (díky těžkému otřesu mozku) a poloviční hluchota (po proražení zvukovodu levého ucha), byly jen torzem všech zranění. Jen velmi pomalou úlevu dodávaly ledové obklady na obličej a téměř permamentní spánek. Nekouřila, nekomunikovala, jen celé dny i noci řvala bolestí, aniž by o tom věděla, nejedla a když už ji k tomu Lukáš donutil, tak jen trochu polévky z donucení. Stejně už nevěděla, co jí, když tou silnou šlupkou do hlavy ztratila chuť a čich. Vzala to ale sportovně jako relativní výhodu, že za 3-4 měsíce shodila skoro 15 kg. Podobný ,,dietní proces“ pochopitelně nedoporučujeme. Určitě ne za takovou cenu!
Tohle vyšlo v Plz. deníku akorát na datum narození Ivetina tatínka. O to se zasloužil Standa Berkovec, jemuž pak Lukáš na motovýstavě v Praze vyprávěl, co vše se s Ivetou stalo. Článek v novinách spustil nekonečnou lavinu telefonátů přátel od letectva, vojáků, jeepařů i různých jiných kamarádů. Lukáš nestíhal brát její mobil, který měl neustále u sebe, protože Iveta nemluvila, natož aby byla schopna telefonovat! Stejně skoro neslyšela. Všichni chtěli přijet a vidět ji, což (až na několik výjimek v případě kamarádů a sousedů z blízkého okolí) rázně odmítal a od tohoto úmyslu je slušně zrazoval. Vypadala příšerně a nevnímala okolí. Nikdo ovšem tehdy netušil, že to ještě zdaleka neskončilo, neboť jen několik dní po propuštění z nemocnice při (chvála Bohu jediném!) poúrazovém záchvatu epilepsie a dalším bezvědomí fofrem jela do špitálu znovu. Kdyby ji téměř 24 hodin denně doma Lukáš nehlídal a nestaral se, byla by nejspíš už mrtvá. Díky znalostem první pomoci ji okamžitě stabilizoval, i za cenu jeho prokousnuté ruky v epileptické křeči jí vytáhl jazyk a volal záchranku. Podruhé.
K Lukášově údivu přijela ta samá paní doktorka, která předtím dorazila už k nehodě. Jak ho prý uviděla, jen řekla: »Proboha, to jste zase vy?! Nic mi nemusíte říkat, je to jasné. Jedem a fofrem!« A tak se celé lékařské martýrium a ,,procedury“ od sanitky po JIP, ARO, CT a bůhví co ještě, absolvovalo znovu. Zatímco Ivet nevěděla o světě a duchem byla kdesi ,,na druhé straně“, lékaři s ní měli plné ruce práce a v potu tváře bojovali za ni. (Často od té doby říká, že kdyby věděla, co vše bude následovat, ani by se nesnažila probudit! )
Tohle jsou snímky až po 2. propuštění z nemocnice, kdy Lukáš tu a tam chromou Ivet na zádech odvlekl na verandu, aby si chvíli pobyla na čerstvém vzduchu a změnila polohu, protože měla silné bolesti z pohmožděnin nejen po bouračce, ale teď už i ze stálého ležení. Stejně to vzdor 12-15 lékům (denní dávky!) vždy vydržela jen pár minut. Tak se aspoň nechala vyfotit pro dokumentaci toho, jak se ,,krásně vybarvuje“.
Paradoxem bylo, že ta nejhorší zranění uvnitř i vně hlavy spolu s páteří aj. údajně způsobil nejen samotný náraz, vymrštění i následný samotný dopad, ale i to, že vůbec helmu na hlavě měla! I na to pak polic. inspektor poukazoval. Intenzita nárazu a vymrštění kamsi vzduchem, totiž připevněnou helmu strhlo z hlavy, čímž došlo k vážnému poškození vazů na krku a v této příčinné souvislosti i k mnoha dalším, relativně už nadbytečným zraněním. Zkrátka byl jen krůček ke zlomení vazu. Hlavně na té levé straně, kde je za uchem vidět další zbarvená fraktura lebky, která zřejmě spolu s vymrštěním měla vliv i na průraz zvukovodu a samozřejmě zhmožděniny po celém krku i těle od shora dolů. Ty způsobovaly vlastně ta nejhorší bolestivá utrpení, která se tu a tam objevují dodnes a zřejmě to už nebude jiné. To ji pak bez ohlášení ,,lapí“ blokace a ona končí s medikací a fixačním límcem v posteli. O atacích migrén s tím spojených ani nemluvě!
Trvalo řadu měsíců, než velmi pomalu a pozvolna začala chodit. Ztráta rovnováhy, která se ne a ne lepšit, ovšem také vykonala své, a tak se jednoho krásného dne zamotala a slítla ze schodů. Pak už to ale fakt vypadalo, že nebude chodit vůbec!
Protože neskutečné bolesti nohy měla dokonce i v sádře, vzniklo podezření na embolii, která se ale po vyšetření na sono ve stodské nemocnici naštěstí nepotvrdila. Otoky ale neustávaly ani po sundání sádry. Do žádných bot kromě bačkor se nebylo možno dostat, rehabilitace ani cvičení za sucha či ve vodě rovněž nezabíraly. Chůze byla téměř nemožná po nekonečně dlouhou dobu a Ivet to už totálně psychicky zdeptaná a současně vysílená z berlí začala vzdávat.
Lukáš ji mezitím obětavě dál tahal na zádech a přenášel jako kočka koťata. Dá se tedy zpětně celkem pochopit, že ho to po nějaké době přestalo bavit. Natrvalo.