Na letišti v Líních 4. 5. 2019 (6.akce)

Den otevřených dveří v hangáru č. 3 na letišti v Líních

(sobota 4. května 2019)

Protože naše Ivet byla od kolegů z Classic Trainers, kteří mají na letišti v Líních v držení ,,letku“ historických válečných aeroplánů, pozvána v rámci oslav osvobození na Den otevřených dveří, kde kromě jiného mělo dojít také na veřejnou premiéru památečního panelu o jejím tatínkovi, na němž s nimi řadu týdnů spolupracovala, přála si, aby ji tam někdo z nás doprovodil, neboť se o to chtěla podělit i s námi. A tak kdo měl čas a byl tzv. po ruce, jí rád vyhověl.

Na rozdíl od těch, kteří jsou na zdejší letištní cvrkot zvyklí, znají to tu a nebyli tu poprvé, jsme opravdu netušili, čeho všeho se dočkáme. Víc než slova ovšem napoví připojené obrázky…

Tady už je zmiňovaný panel Ivetina táty. Příliš fotit se tu nedalo – vše se blýskalo.
Chvíli poté, co jsme se ocitli v sálku s vystavenými exponáty a vitrínami, se širokým úsměvem k Ivetce kdosi přiběhl a velmi srdečně jí tiskl ruku. Překvapilo nás, že mluví anglicky, a tak jsme byli představeni. Před námi stála opravdová osobnost – majitel zde dočasně ,,ubytovaného“ legendárního Spitfiru Mk. XVI pan Stephen Stead! Na snímku je vlevo.
Pochopitelně naše kroky okamžitě vedly ke Spitfiru, jež tu tak majestátně dlí.
Netrvalo dlouho a do hangáru znovu přišli i přátelé z rodu K. Pavlíka. Iveta si vyslechla mnoho krásného na památku obou letců, tzn. jak jejich Karla, tak i Irvinga, takže z té náhlé záplavy vzpomínek byla hodně dojatá.
Na návštěvě tu nesměli chybět ani Ivetini přátelé z různých KVH, hlavně toho ,,rafáckého“. S velkou chutí je proto nechala nastoupit do řady a vyfotila.
Také Ivetini přátelé byli nuceni se odebrat zpět do svých vojenských táborů v Plzni, protože je v rámci oslav osvobození čekaly další úkoly.
Oba pánové s dojetím hleděli na obrázek a na oplátku zase nám šli ukázat pamětní fotografii, kde je zachycen právě synovec K. Pošty se svým strýcem.
Tato fotka však není veřejnosti přístupná, neboť visí v soukromých prostorách letiště. Při této příležitosti jsme tam však výjimečně byli na okamžik vpuštěni.

Popisky ke všem uvedeným fotografiím:

1. Chvíli poté, co jsme se ocitli v sálku s vystavenými exponáty a vitrínami, se širokým úsměvem k Ivetce kdosi přiběhl a velmi srdečně jí tiskl ruku. Překvapilo nás, že mluví anglicky, a tak jsme byli představeni. Před námi stála opravdová osobnost – majitel zde dočasně ,,ubytovaného“ legendárního Spitfiru Mk. XVI pan Stephen Stead! Na snímku je vlevo.

2. Tady už je zmiňovaný panel Ivetina táty. Příliš fotit se tu nedalo – vše se blýskalo.

3. Každý tu nepochybně obdivuje veškeré trofeje včetně části vrtule z německého Me-109 Bf.

4. Zde je část artefaktů s fotografiemi a památkami na skvělého kamaráda pana gen. Irvinga – Karla Poštu. Spolu prošli jak Vojenským leteckým učilištěm v Prostějově, tak i bojovou anabází ve Velké Británii a po válce i znovuobnovenými ČSA. Není divu, že toto prostředí a vše kolem na Ivetu tolik působí a intenzivně to prožívá.

5. Překvapením zdaleka ještě nebyl konec – dostavila se i rodina Karla Pavlíka, s nimiž jsme se včera viděli na pietním aktu na Doubravce.

6. S nehraným pohnutím a tiché úctě jsme mlčky sledovali slavnostní odhalení ,,jejich“ panelu věnovaného právě pilotu Pavlíkovi.

7.Zde už je rodina v družném hovoru s šéfem této party – pilotem kpt. ing. Jiřím Horákem.

8. Nechtěli jsme je rušit, tak jsme se odebrali do hangáru mezi mašiny.

9. Pochopitelně naše kroky okamžitě vedly ke Spitfiru, jež tu tak majestátně dlí.

10. Opět se tu mihl Stephen, a tak jej Ivet požádala o možnost společného fota s předsedou, čemuž rád vyhověl.

11. Ač je Pavel vojenským zaměřením ,,pozemák“, bylo na něm vidět, že i na něho zde padala jakási nostalgie. Ivet to poznala, a tak jej symbolicky postavila rovnou pod vrtuli ,,Spita“.

12. Pohled do kabiny Spitfiru.

13. Netrvalo dlouho a do hangáru znovu přišli i přátelé z rodu K. Pavlíka. Iveta si vyslechla mnoho krásného na památku obou letců, tzn. jak jejich Karla, tak i Irvinga, takže z té náhlé záplavy vzpomínek byla hodně dojatá.

14. Stejně silně vnímala i pohled na motor z ,,tátovy“ IL-14. Samozřejmě to není přímo on, ale ona to tak prostě bere. Však než k němu usedla na focení, pohladila si ho. Jiný člověk by se tomu asi zasmál, my však ne. Rozumíme jí.

15. Ani našemu Martinovi Pecuchovi se překvapení nevyhnulo. V hangáru byl doslova odchycen jedním ze svých velitelů – ing. Miroslavem Lancim, který tu dnes měl pořadatelskou službu. Tento skvělý pilot a báječný člověk býval jak Martinovým velitelem u 11. vrtulníkového pluku, tak zároveň i posledním velitelem 5. stíhacího pluku v Líních, a to do jeho zániku 30. 11. 1991. Jak asi těmto machrům od křídel je, když vidí, jak šlo všechno tzv. do kopru a jim zbyly akorát vzpomínky, pár kamarádů a fotky? Nebýt takových lidí, jako jsou piloti a jejich přátelé z této organizace, kteří se snaží vše opečovávat a oživovat, co jim jen síly stačí, asi by už tady nezbylo opravdu nic.

16. Na návštěvě tu nesměli chybět ani Ivetini přátelé z různých KVH, hlavně toho ,,rafáckého“. S velkou chutí je proto nechala nastoupit do řady a vyfotila.

17. Zničehonic se k Ivetě nachomýtli pro ni úplně cizí lidé a oslovili ji. Odvahu jim prý dodalo to, že byla v uniformě, tak se dovtípili, že ona bude možná ta, s kým by rádi mluvili, protože ji už dříve viděli na různých akcí. Slovo dalo slovo a nečekané setkání se změnilo v nepolapitelný proud emocí i slz. Šlo totiž o synovce Karla Pošty, jehož doprovázel kamarád. Mají doma Ivetinu knížku o Antovi, kterou zbožňují a velmi litovali, že je nenapadlo ji vzít s sebou. Moc Ivetu prosili, aby psala dál a pokračovala v práci na odkazu tatínka. Pavel s Martinem byli u toho a jak se pak přiznali, sami měli co dělat, aby se nerozbrečeli. Ona však pohotově vytáhla vizitku a na tyto vzácné lidi si napsala kontakt, což je na fotce i vidět.

18. Pro změnu se nyní opět u vitrín vzpomínalo právě na Karla Poštu, který s Ivetiným otcem prošel shodnou anabázi jako Karel Pavlík. Také od 1. republiky až po ČSA. V družném hovoru při společné cestě z hangáru přes vstupní halu Iveta pánům ukázala mezi budíky a dalšími artefakty ve vitrínách vetknutou fotokopii nádherné kresby z leteckého památníku jejího táty, kterou mu tam vytvořil právě K. Pošta. Iveta o ní ví, protože její fotokopii sem letcům věnovala. Proto na ni výslovně upozornila, protože je tam vložena na první pohled nenápadně.

19. Oba pánové s dojetím hleděli na obrázek a na oplátku zase nám šli ukázat pamětní fotografii, kde je zachycen právě synovec K. Pošty se svým strýcem.

20. Tato fotka však není veřejnosti přístupná, neboť visí v soukromých prostorách letiště. Při této příležitosti jsme tam však výjimečně byli na okamžik vpuštěni.

21.-22. Zásluhou nečekaných setkání a všech překvapivých momentů, které jsme tu dnes zažili, jsme nepostřehli, kolik uplynulo času. A tak Iveta v rychlosti alespoň zachytila další nádherné exponáty vč.odstrojeného vnitřku MIG-21 s palubními přístroji.

23.-24. Také Ivetini přátelé byli nuceni se odebrat zpět do svých vojenských táborů v Plzni, protože je v rámci oslav osvobození čekaly další úkoly.

25. Poslední nostalgické foto před ,,čumákem“ MIG-21. I on se dočkal Ivetina pohlazení.

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*